Shogo se připomíná

S důrazem na příběh, s velkými mechy, do kterých jste mohli naskočit a konat v nich mayhem doslova obřích rozměrů, s výbornými zbraněmi a neskutečnou atmosférou, s příchutí orientu, jenž vaši mysl otrávil tak rychle, co jste stačili říct název hry. Shogo: Mobile Armor Division se připomíná na The Blog is a Lie...


Hráči se v této doomovce od Monolithu ujali role Sanjura, poručíka UCA s povolením zabíjet, který byl vyslán na planetu Cronus, kde zuří válka, aby zabíjel. Příběh v Shogu byl na tu dobu propracovanější, než bylo v té době zvykem. Mohli jste ovlivnit vývoj připravovaných událostí, plnit postranní úkoly, z nichž jeden byl sundat kočku ze střechy. Hasiči holt plnili svoje úkoly úplně jinde, a nebo byli mrtví. Shogo si pamatuju (bez přehánění) jako nesmírně dynamickou akci, která byla natolik zábavná, že mě přicucla k monitoru na celý den, a to aniž bych se jedinkrát podíval na hodiny. Taky to byla první doomovka, co nabídla předskriptované situace a byla to jediná hra svého druhu široko daleko, kde jste mohli v těle velkého robota kosit stovky malých panáčků, kteří se zase zvětšili do původní velikosti, když jste ze super rychlého mechu nedejbože vypadli.

Shogo je taky zajímavé tím, jak si na ně česká herní veřejnost udělala dva velmi protichůdné názory. Zatímco v jednom nejmenovaném časopise byl vychválen skoro až do nebes, druhý ho těžce neprávem orazítkoval ostudným razítkem Shit. A to se nedělá. Ne takto skvělé hře.

A nějaké to video, které rekapituluje některé části této úžasné hry.




Tahle skladba mi pokaždé, skoro jako mávnutím kouzelného proutku, zvedne náladu. Shogo začíná takto optimisticky. Proč jen nejsou u her zpívané písničky častěji?

[Wikipedia]